Vladimír Hučín - Chci právo i pro Vás!

Ilustrační foto: "Hotel Korálek" - nová budova vězení vystavěná vězni v NVÚ Minkovice těsně před překvapivě rychlým zrušením lágru v lednu 1990. Po zprivatizování budova sloužila jako ubytovna, skleněné cihly a mříže, které zůstaly ve 3. patře, byly ostatních patrech vyměněny za okna.

Na světlo vyplouvají další šokující skutečnosti o komunistickém lágru Minkovice. Pracovní tábor v Minkovicích u Liberce nepřestává děsit ani 21 let po svém uzavření. Stále se objevují další pamětníci, nové skutečnosti a výpovědi, které svědčí o neuvěřitelné nelidskosti, s jakou tehdejší režim lágr provozoval. Na sklonku loňského roku bylo dokonce založeno občanské sdružení Výbor na odhalení teroru KSČ v koncentráku Minkovice i jinde. Deník hovořil s jeho jednatelem, politickým vězněm Jiřím Kubíkem, který si minkovickým lágrem kdysi sám prošel.

"Účelem sdružení je připomínat a poukazovat na teroristický systém, který tehdy v Minkovicích panoval. Na otrocký systém práce, na ponižování, bití a šikanu," vysvětluje Kubík důvody vzniku sdružení. To má za sebou již první seminář, na němž zazněly dosud nezveřejněná fakta o koncentráku.

"Když v roce 1958 lágr otevírali, tehdy pod vznešeným názvem Nápravně pracovní tábor, tak byla StB zděšena, že jen pár metrů od lágru vede frekventovaná železniční trať. Postavili tedy vysoký plot a pobili ho prkny, aby cestující z vlaků nemohli vidět, kolem čeho projíždějí," svěřuje se Kubík. Ani to ale nepomohlo. Strážní věžičky pro bachaře byly nepřehlédnutelnou dominantou Minkovic a věznice se dostala v roce 1988 dokonce do hledáčku americké CIA. Tehdy bylo pořízeno několik unikátních fotografií.

Jenom pláč, potoky slz a bolest v srdcích

"Snímek zachycuje drama s propuštěním politického vězně, kterého velitel lágru Šimek a vychovatel Kulíšek nechtěli propustit ani po uplynutí trestu. Rodina marně čeká už od rána po mnohaletém čekání ještě zase další hodiny na otevření pancéřových dveří, protože uvnitř probíhá jiné drama, o kterém nemá potuchy," popisuje Kubík výjev na fotografii.

Vězeň odmítá podepsat v propouštěcí kanceláři za bránou předložené Prohlášení o doživotní mlčenlivosti, takže ho lágr odmítá propustit. Dokud se matka vězně před branami nezhroutí utrpením. Poté se setkávají. "Není však síla pro jedno jediné slovo. Pocity štěstí se nedostavují. Jenom nekonečný žal, ukrutná bolest v srdcích, neuvěřitelně trýznivý pláč a potoky slz za všechny ty ztracené roky života na obou stranách, jak u vězně tak u jeho rodiny. Ale tak to krutý socialistický režim chtěl," dodává Jiří Kubík.

I proto se minkovickému lágru mezi vězni přezdívalo Rudé peklo a nebo Minkau, v narážce na německé koncentráky z období II. světové války.

Pořídit takový snímek bylo činem odvahy a obrovského odhodlání. Fotograf v těchto okamžicích riskuje zatčení a deset let kriminálu za špionáž podle § 105 komunistického Trestního zákona. Fotografování věznic za socialismu - zvláště těch tajných a supertajných - bylo "protistátním zločinem".

Bachař na strážní věži je vybaven nejen samopalem, ale i dalekohledem, kterým monitoruje veškeré dění před věznicí. Nechává zatknout každého, kdo se přiblíží k tajnému lágru bez povolení a písemného ohlášení alespoň měsíc předem. I z toho důvodu neexistuje mnoho dobových fotografií Minkovic.

Tajné snímky pocházejí z dob socialismu roku 1988, ostatní až z doby po roce 1989, kdy byl lágr narychlo uzavřen, ubytovna srovnána se zemí a výrobní závod privatizován. Přechod do soukromých rukou měl na starost Don Karl, někdejší ředitel Preciosy, pro niž vězni v lágru vyráběli bižuterii. Dnešní Preciosa je sklářské impérium a z Dona Karla je multimiliardář.

Happyend? Závod patří exřediteli

Firma má kvůli daním sídlo v Dubaji a nedá se očekávat, že by se plachý a soukromí si střežící muž chtěl k tématu minkovického lágru vracet. Svědčí o tom i obstrukce, s nimiž se člověk setká, když chce místo bývalého koncentráku navštívit, aby například položil květiny. "Jde to jedině s ústním povolením ředitele. A ten je ve Spojených arabských emirátech. Normálně se tam nedostanete," varuje Kubík. Šancí by mohla být až rekonstrukce na místě činu, kterou by soud v souvislosti s projednáváním případu bachaře Josefa Vondrušky mohl nařídit. Do té doby zbývá obyčejným zvědavcům pouze výhled z vlaku, kde poblíž stanice Pilínkov může spatřit jednu ze strážních věžiček a kus zdi s ostnatým drátem.

Tu dnes Preciosa využívá ke stejnému účelu jako kdysi, jen s tím rozdílem, že plot a zeď brání ke vstupu dovnitř, namísto útěku pryč.

Prošli Minkovicemi. Už ale nepromluví

Pavel Wonka z Vrchlabí, jediný opoziční kandidát do Poslanecké sněmovny za komunismu, zemřel ve vězení na následky nelidského týrání v Minkovicích a ve vazbě v HK r. 1988, pachatelé z justice a věznice dosud na svobodě.

Ing. Ivan Dejmal z Ústí nad Labem, ministr živ. prostředí, rytíř ekologie, signatář Charty 77, vězně a trápen v Minkovicích, zemřel předčasně v 61 letech.

Vítězslav Jandák z Prahy, otec ministra kultury, vězněn a trápen 3,5 roku, 1960-1963 pracoval pod generálem Batíkem, člen Akademické legie, neveřejný tajný proces.

Franta Bouček z Malé Skály u Turnova, živnostník, světově známý umělecký sklář, zavražděn v lágru Minkovice Vondruškovými kolegy SNB, vrazi dosud na svobodě.

Miroslav Dolejší z Prahy, filosof a úspěšný počítačový inženýr, vězněn komunisty 19 let! Zemřel na následky podlomeného zdraví z uranových dolů a z Minkovic.

René Matoušek z Liberce, po převratu vyšetřoval právě zločiny v Minkovicích, 27.3.1992 zavražděn patrně StB, dosud neobjasněno, signatář Charty 77, politický vězeň, člen Občanské prověrkové komise ve vězeňském a policejním aparátu Minkovic a Liberce v letech 1990-1992, vrazi dosud na svobodě.

Miloslav Švajdler z Pardubic, vš. student, 9 let vězněn, spáchal sebevraždu, m.j. na následky posttraumatického syndromu z lágru, jeho snem bylo pouze odejít na západ.

Jiří Boháč z Pardubic, bojovník za svobodu a aktivní odpůrce komunistické zvůle v ČSSR a politický vězeň v lágru Minkovice, člen KPV, během dokumentování zločinu Minkovice po převratu náhle zemřel jako mladý za podivných okolností roku 1990, pokud ne vraždou, pak zjevně na následky útrap, v minkovických kobkách (1986-1989) prováděných bachaři a před tím totalitní mocí KSČ a Státní bezpečnosti, v jeho životě.

Dvě nepotrestané vraždy dodnes děsí

Vzpomínky pamětníků na věznici Minkovice jsou spíše četbou z hororu. Patří mezi ně i dvě dodnes neprošetřené vraždy, které se v lágru staly. Pro nedostatek důkazů je však šance, že by se dostaly před soud, příliš malá. Nezbývá tak, než se zatajeným dechem číst o hrůzách, které se v Minkovicích děly.

Pepa utekl kanálem. Asi je v něm dodnes

Jeden vězeň od nás chtěl z toho komunistického koncentráku uprchnout podzemní kanalizací. Na obou stranách ale byly mříže. Pepa tam zůstal, chudák. Psi tam nechtěli vlézt, dozorci SNB se báli. Pouštěli tam plyn, kyselinu, elektřinu do vody, stříleli tam samopalem, pistolemi, všechno možné, aby ho vyštvali ven. Nevyštvali. Věděl, že by ho umlátili k smrti a pak vystavili na buzeráku v lágru všem ostatním. Po třech dnech je to přestalo bavit, tak tam opět pustili podzemní potok a otvor zabetonovali... Pepa je v tom kanále možná dodnes…
vězeň Jiří Boháč

Zabili ho a vystavili. Pro výstrahu

Pod lágrem teče v betonových skružích potok. Někde na území fabriky, ještě uvnitř plotu, se jednou skrz ty skruže proboural do potoka mukl a utekl. Asi po týdnu ho chytili, zabili a přivezli zpátky na lágr, kde byl na dvoře na nosítkách vystaven. Celý lágr musel kolem těch nosítek defilovat. Dozorce SNB "Panák" řval, že takto skončí každý, kdo se pokusí o útěk. (Bylo to nějak v roce 1963. Vrah nepotrestán.)
Jindřich Masat, politický vězeň, Luzern, Švýcarsko

Hledáme svědky, pomozte

Znáte někoho, kdo zažil minkovický lágr nebo praktiky jeho dozorců? Vlastníte dokumenty, fotografie nebo máte jen vzpomínky na toto místo? Byli jste stíháni komunistickým režimem? Nebo jste patřili k zástupcům tehdejšího režimu a máte na věc úplně jiný názor? Pak se ozvěte naší redakci. Chystáme další materiál na téma Minkovice a osudy jejich obyvatel a stojíme o vaše svědectví. Jsme ochotni zaručit vám anonymitu. Psát můžete na buď na redakční mail liberecky@denik.cz nebo přímo autorovi článku tomas.lansky@denik.cz.
K dispozici máte i telefonní číslo 488 019 823.

Tomáš Lánský, Liberecký deník 9.6.2011 (Upozornění: zde na webu V.H. je zveřejněna opravená-autorizovaná verze článku.)

P.S. Je také možno kontaktovat přímo Výbor na odhalování teroru KSČ v lágrech, o.s. (V.O.T.-KSČ), adresa je uvedena ZDE. Na zmíněných stránkách jsou také zveřejněny všechny snímky, o kterých se v článku hovoří.